V neděli máme povinně volný den, tak jsem vyrazili na výlet. Sedět celý den na hotelu člověk nevydrží a město má zase prolezlý za jeden den. A že jsem ho prošel nejednou.

Na parník jsem se chystal už na podzim. Chtěl jsem stihnout poslední plavbu v roce, ale byly takové vlny, že nakonec parník nevypustili ani z přístavu. Teď jsem měl větší štěstí. Parník začal jezdit od začátku května. Vzhledem k tomu, že v Rusku mají 5 dnů svátky, jezdilo se tedy všechny sváteční dny. Předpověď slibovala teplo, jen ráno trochu désť. Přece kvůli trošce vody nepřijdu o takový výlet.

Když jsme vyplouvali z přístavu, nebe se začalo pomalu projasňovat.

Naše průvodkyně nám vysvětlila i geografii a historii Volhy. Pavel opravdu zaujatě poslouchá. A jakmile Olga spustí, tak ji není možné zastavit.

Letní sídlo Putina na Volžském útesu

Na druhý přeh v tomto místě je opravdu daleko. Plavat bych to nechtěl. Naštěstí sebou vezeme záchranné čluny.

Ne nadarmo se Kujbyševské přehradě říká Žigulevské moře. Vídí někdo protější břeh?

Klimovka, kousek od přístavu. Břehy jsou podemleté, když se zvedla hladina po té, co byla postavena přehrada.

Zde vystupoval pouze jediný cestující. Parník prostě přirazil ke břehu a spustili schůdky. Bylo to spíše prkno se zarážkama než schůdky, ale paní to zvládla.

Bál bych se bydlet na kraji takto podemletého břehu.

Křídové usazeniny se táhnou několik kilometrů kolem břehu. Kdyz jsme v nich hledali, tak lze okamžitě něco najít. Kousky kostí, otisky lastur, zkamenělé belemnity.

Vystoupili jsme v přístavu Novodevičie. Loď odplula a my se ocitli v neznámé krajině.

Do vsi jsme nešli, tam ni není a jak nám vysvětlila místní obyvatelka (ta se zelenou taškou), tak je svátek a zavřeno. Od té jsem dostal posvěcené velikonoční vajíčko, protože byly zrovna pravoslavné velikonoce. My jsme stejně šli do přírody, takže hurá na kopec.

Po cestě na kopec jsme našli syslí nory. Některé byly větší, jiné menší. Chvíli jsme se dohadovali, čí mohou být. Nakonec to Olga určila podle bobků.

Na vrcholu všude kvetl různobarevný hrachor. A to ticho!

Občas se v trávě mihla ještěrka, někdy i poněkud větší. A hmyzu všude bylo nepočítaně. Ani neobtěžoval.

Pohled na přehradní nádrž z vrcholu. Samotná hráz je asi 50 km daleko. V místě, kde se břehy nejvíce přibližují k sobě je naplánováno postavit nový most, aby se ulehčilo tělesu přehradní hráze, po které se nepřetržitě prohánějí kamiony.

Na vršku Olga připravila piknik. Dokonce byla připravená i na oslavu velikonoc. Každý jsme přidali něco ze svého. Škoda, že kolem nikde nerostlo žádné proutí, ukázal bych jí jak se slaví velikonoce u nás. Byl jsem na to připraven, že si upletu pomlázku.

Zde se projevil geolog. Ale vyplatilo se. Odvezli jsme do muzea asi 3 kila vzorků.

Na zpáteční cestě byl parník plný. Seděli jsme tedy venku a seznámili jsme se se členy toljatského cykloklubu.

Když se trochu vylidnilo, kolegové si udělali na zádi pohodičku.

Celou fotogalerii z výletu můžete vidět zde na Rajčeti: http://lumaq.rajce.idnes.cz/2013_05_05_vylet_po_volze/

A ještě jedno malé video:

Trasa plavby přibližně následující: