Letos jsem měl opět to štěstí, že jsem mohl navštívit Grušinský festival autorské písně. Řekněme, že je to něco jako česká Porta. Návštěvnost se počítá v desítkách tisiců a koncerty probíhají na 6 podiích.

Byla to výprava na celý víkend. Vyrazili jsme už v pátek večer v domnění, že stihneme divadelní představení v 22 hodin, ale na příjezdové cestě byla zácpa, že jsme museli dloooouho stát.

Začalo to takhle: Měl jsem slíbeno, že mě vezme autobus ze Žigulevské rezervace. Čekal jsem na smluveném místě u silnice ale uvízli v zácpě na přehradě.

Když jsme dorazili skoro na místo, nepustili nás policajti dál, jelikož tam byla strášná zácpa. Vyložili jsme tedy věci z autobusu a pokračovali po svých ty 2 kilometry.

Do tábora jsme dorazili až okolo půlnoci, takže se divadlo nekonalo. V táboře se ale ještě nespalo a Viktor Vladimírovič, zvaný Pšeno, nás už vítal některou ze svých historek, čili bajek on říkává.

Večer se ještě trochu popilo a zazpívalo a šlo se spát. Ráno mě vyhnalo ze stanu horko, které v té době zuřilo v celé oblasti.

Snídaně byla ve stylu: co si kdo najde na stole.

Postupně do tábora přijížděli další a další lidé. Všechno to jsou většinou studenti (bývalí i současní) Viktora Vladimíroviče.

Viktor Vladimírovič byl v sobotu již trochu zarostlý, jelikož hlídal místo na táboření už od pondělí.

Po snídani Olga umyla nádobí a vyrazili jsme mezi lidi.

Lumír jako Samarský komsomolec.

Všude podél cestya byli prodejci s rukodělným zbožím. Některé bylo opravdu pěkné a kvalitní. Například tyhle keramické obrázky.

nebo tohle barevné sklo na meděné podložce jako přívěšky na krk

Ženský samozřejmě neodolaly hadříkům.

U tohohle pána jsem si koupil zvonek ve formě sovičky. Uměl o tom zasvěceně vyprávět jak odlévá složité tvary.

Ale tahle postava mě skutečně zaujala. Pán prodával jakousi filozofickou literaturu a vypadal, jako že zrovna vylezl z nejaké poustevny.

Po prohlídce tržiště jsme byli tak zplavený, že jsme se rovnou došli vykoupat do nedaleké Volhy.

Zpáteční cesta přes bažiny. Můstek je pouze jednoproudý.

A opět krámek s hadříky, a ženský ve svém živlu.

Konečně jsme také dorazili na koncert. Zatím byli málo známí umělci,tak bylo málo pochluchačů. Alespoň jsme zabrali výhodné místo ve stínu.

A pak už přišli na řadu legendy. Aleksandr Gorodnickij.

Další byl Oleg Miťjajev. To mám dokonce natočené:

Někteří posluchači byli stylově oblečení.

Sem jsme chodili s nádobami pro vodu na mytí, pití a vaření.

Na večeři dělal Olga okrošku z toho co zbylo na stole. Vznikl z toho takový šopský salát zalitý slabým pivem.

Někteří nadšenci se dali do grilování, ale nějak moc se jim to rozhořelo.

Večer místo galapředstavení jsme si v táboře udělali vlastní koncert

a někdy dokonce i jako divadlo

Samozřejmě tábor musel bát označen vlastní vlajkou. Takže jsme tam byli půl na půl za Žigulevskou rezervaci

a Samarskou aerokosmickou univerzitu.

V neděli ráno jsme se vydali na největší mapu Ruska. Tak jsem během pár minut navštivil celé Rusko nejenom prstem po mapě, ale i nohou po mapě. Teď jsem zrovna na Bajkalu.

Pak jsem se nechal ukecat, abych se zúčastnil zeměpisné soutěže. Naštěstí se soutěžilo v družstvech.

Olůga si koupila pravý kožený pásek a místr jí to udělal přímo na míru.

A v neděli odpoledne vše sbalit a hurá na autobus.

Všechny fotky můžete vidět zde na Rajčeti.